Ve chvíli, kdy se v rámci určité velké skupiny řekne slovo „život“, se jistě každému z jednotlivců vybaví něco jiného, což je způsobeno zejména tím, že každý z nás má jiný styl výchovy. Samozřejmě, že není ihned možné posoudit, jaký druh výchovy je ten nejvhodnější, nebo ten nejhorší, ale i přesto je možné vyjádřit v tomto směru vlastní názor. Osobně si tedy myslím, že ani příliš nezáleží na tom, jakým směrem se výchova ubírá, jako na tom, k čemu jsou děti postupně vedeny.

Jde mi tedy zejména o to, aby každý potomek převzal od svých rodičů základy slušného chování, mezi které patří zejména ochota pomoci, láskyplnost a tolerance vůči těm, kteří se od nás něčím liší. Zejména tyto věci jsou jakýmisi základními kameny, což vede k tomu, že by o nich mělo být informováno opravdu každé dítě. Ne vždy tomu však je, což je smutné, avšak na druhou stranu je nutné připustit, že společnost začíná být k těm, kteří se liší, o něco milejší.

Tento fakt je viditelný zejména ve vztahu k lidem, kteří mají nějaké to postižení, a to bez ohledu na to, zda si za něj mohou sami, či nikoliv. Tato skupina žijící v rámci naší společnosti je tak tedy něčím, za co bychom měli být ve své podstatě rádi, jelikož se od nich můžeme mnohé naučit, a to zejména ve spojení s překonáváním překáže. Přeci jen, právě oni, jsou odborníky na tom pravém místě, jelikož s nimi se život často opravdu nemazlí.

Ale i přesto, že nemají lehký život, se ničeho nevzdávají, a snaží se žít tak, jako by se jim nikdy nic nestalo, a vše bylo naprosto v pořádku. Někdy se však stane, že právě oni potřebují pomoc, což je vede k volbě toho pravého chodítka pro invalidy. Zejména z tohoto důvodu nesuďme lidi dle prvního pohledu, jelikož něčím takovým bychom mohli způsobit opravdu velkou škodu, kterou by v mnohých případech nebylo možné vzít zpět.